Co všechno se může stát, když se člověk otevře
Je pondělí večer, sedím před počítačem, koukám na Milušku a její slova vnímám tak napůl. Nervozita začíná pracovat. Byla jsem totiž pozvána jako host na živé povídání, abych s dalšími ženami sdílela svůj příběh, svoji cestu k ženství. Já, která neumí mluvit o sobě a svých pocitech ani se svým partnerem, natož před tolika lidmi. Nicméně když jsem dostala pozvání, nepřemýšlela jsem ani minutu a prostě souhlasila. Vzala jsem to jako výzvu. Na webinář jsem se prakticky nepřipravovala (říkala jsem si: „Nechám to plynout, i to je ženský přístup.“), přesto jsem měla v hlavě alespoň mlhavou představu o tom, co budu říkat. Když ale zaznělo moje jméno a Miluška mě požádala, abych se připojila, v hlavě bylo najednou dokonalé prázdno :) Přestože nakonec bylo všechno úplně jinak, než jsem si původně představovala, věřím, že zaznělo to, co zaznět mělo. A vaše ohlasy jsou úžasné. Píšete, jak v každém z našich příběhů nacházíte kousek sebe, jak vám pomáhá vědět, že v tom nejste samy. A já mám radost, že můžu být součástí toho všeho.
Po webináři se ale u mě stalo něco zvláštního. Z ničeho nic se mi začaly vynořovat dávno zapomenuté vzpomínky z dětství, jako kdyby Vesmír věděl, že teď už to dokážu pochopit. Další dílky zapadly do skládačky a já zas o trochu víc pochopila sama sebe a svůj život. A chci se o to s vámi podělit...
Jako každý příběh, i ten můj začíná už v ranném dětství. Mezi mámou a tátou je věkový rozdíl více než 30 let. Když se poznali, tátovo manželství už bylo nefunkční, syn dospělý a tak spolu utekli, jako dva zamilovaní blázni, desítky kilometrů od svých domovů, aby mohli být spolu. Jaká romantika...
Pár let na to jsem na svět přišla já – sice neplánovaná, ale chtěná a milovaná. Narodila jsem se 31.1.1990 ve znamení Vodnáře, ascendentu Štíra a s energií prvku Voda. Rodiče nebyli kdovíjak majetní, bydleli jsme v malinkatém bytě na vesnici, ale starali se o mě, jak nejlíp uměli. Po mateřské se máma vrátila do práce, táta šel do důchodu a od té doby patřila výchova převážně jemu. Trávili jsme spolu hodně času, táta byl hodný, trpělivý, všechno mi rád ukázal a vysvětlil. Chtěl, abych měla lepší dětství než on, který jeho většinu strávil v klášterním sirotčinci, a tak dělal všechno pro to, abych se měla pořád dobře a mohla si jen hrát a radovat se. Stala se ze mě tatínkova holčička. Přála jsem si, abych si jednou mohla vzít přesně takového muže, jakým byl můj otec. Byla jsem dítě plné štěstí a radosti, vnímala jsem tu krásu v sobě i kolem sebe, cítila jsem naplňující jednotu se vším okolo. Ráda jsem si zpívala, tančila, radovala se ze života. Až do onoho osudného večera...
Byl poslední dubnový den, pálení čarodějnic. Jako každý rok se u nás na hřišti konala tradiční zábava pro děti i dospělé, které se mamka účastnila většinou jako obsluha u stánku. Už jsem nebyla žádné mrně, pomalu a jistě se ze mě stávala mladá slečna. S partou kamarádů jsme se zrovna dobře bavili, když pro mě přišel můj táta, že už půjdeme domů. Samozřejmě jsem protestovala, plno mých vrstevníků ještě zůstávalo a máma byla ve stánku. Nicméně po nějakém čase se mu to podařilo a odvedl mě domů. Každý večer jsem od táty dostávala pusu na dobrou noc. Ne však tentokrát. Zlobil se na mě. Plakala jsem a prosila o odpuštění. Řekl mi, že jsem ho zklamala, že už mě nemá rád. Celou noc jsem proplakala a usnula až k ránu vyčerpáním. Tenkrát v noci něco uvnitř mě zemřelo a nic už nebylo jako dřív. Moje srdce bylo zlomené. Z té nevinné, šťastné a zářící bytosti se stala smutná a ustrašená holka bez života. Začala jsem mít pocit, že musím být hodná holčička a dělat to, co se po mě žádá, aby mě ostatní měli rádi. Pocit, že nejsem dost dobrá a lásku si musím zasloužit. A ten pocit mě provázel dlouhá léta...
Tuto událost považuju ve svém životě za zlomovou, přesto jsem už svému otci dokázala vědomě odpustit. Nicméně předcházelo nebo následovalo plno dalších situací, které se taktéž podílely na formování mojí osobnosti a vztahů k mužům a druhým lidem obecně, a které se mi právě po webináři začaly vybavovat. Některé věci zůstanou už navždy mezi mými rodiči a můžu se jen domnívat, co je vedlo k tomu, jak žili – v žádném případě je ale nemůžu a ani nechci soudit. Jsem přesvědčená, že každý dělá tak, jak to v danou chvíli nejlépe dokáže. Každý může chybovat a já jsem svým rodičum jejich chyby už odpustila. Naopak cítím hlubokou vděčnost za prožité zkušenosti. A mé vzpomínky mi přinášejí indicie k rozluštění mojí životní hádanky...
Máma s tátou si, co si pamatuju, lásku nikdy moc neprojevovali. Když si dávali pusu, tak většinou z povinnosti, ke svátku nebo narozeninám. Táta dával všechnu lásku mě, chtěl mi vynahradit, to co sám v dětství neměl, všechno dělal pro mě a někdy i proti mámě. Myslím si, že to mámu, která vyrůstala pro změnu ve velké rodině mezi mnoha sourozenci, muselo hodně bolet. Pamatuju se, jak se často hádali, hlavně kvůli výchově. Když se na to podívám zpětně, vidím u mámy velkou neúctu vůči tátovi. Někdy s ním jednala jako s malým klukem. Sekýrovala, vyčítala, křičela, brečela, vyhrožovala... Jednou zašla tak daleko, že odešla i se mnou ke kamarádce. Táta za ní přišel a prosil jí, ať se k němu vrátí. Tenkrát poprvé jsem uviděla svého tátu na kolenou. Ten silný muž, který doposud musel mít vždycky a ve všem pravdu, tu stál a bál se, že nás obě ztratí. Jako by se v něm tenkrát něco zlomilo... A pro mě to byl jeden ze zásadních okamžiků, které ovlivnilo mé vnímání a chápání mužů i žen.
A tak si máma s tátou mezi sebou přehazovali role ublíženého a ubližujícího a uprostřed toho všeho jsem byla já. Když pak přišla puberta, svoje rodiče jsem nesnášela, neustále jsem se hádali a já je nemohla vystát. Cítila jsem v sobě velké napětí mezi „hodnou holčičkou“ a „rebelkou“. A v našem malém bytě jsem se neměla kam schovat, neměla jsem žádné útočiště. Proto jsem ze školy jezdila posledním autobusem a trávila doma co nejméně času.
Vždycky jsem byla a pořád jsem hodně citlivý člověk. Jako malá jsem ale v kolektivu nebyla moc oblíbená, děti se mi často posmívaly – kvůli brýlím, kvůli nadváze, kvůli rodičům... Chtěla jsem se chránit před tou bolestí a tak jsem si začala nasazovat masku velké tvrďačky. Svět kolem mě se ubíral mužským směrem – akce, výkon, logika, výsledky, soutěž... A tak jsem se i já snažila být akční, výkonná, logicky uvažující, s co nejlepšími výsledky. A soutěžila jsem – s muži. Chtěla jsem se jim vyrovnat, být jako oni. Vždyť na ženské nadávali. A tak jsem si myslela, že když budu stejná, jako oni, když budu mluvit a chovat se, jako muži, budou mě mít rádi. Ano, rádi mě měli, ale jako kamaráda! A já tolik toužila po romantické lásce. Jenže to nikdo nevěděl...
Moje vztahy s muži byly pokaždé trochu jiné, ale přesto se v mnohém dost podobaly. Vždycky jsem měla pocit, že musím být dokonalá, že druhému nemůžu ukázat svoji slabost – bála jsem se, že by mě opustil. Snažila jsem se dostat do role oběti, aby mě pak mohl prosit o odpuštění a přesvědčovat o své lásce – tak, jak jsem se to naučila od mámy. V podstatě jsem ubližovala sama sobě. Protože jsem se neměla ráda. Byla jsem na sebe hodně tvrdá a nespokojená a stejně jsem se chovala i k ostatním. Zároveň jsem byla hodně citlivá na jakoukoliv kritiku zvnějšku. Chtěla jsem být v očích ostatních dokonalá. Myslím si, že většina mých partnerů mě tak i vnímala. Všichni tancovali, jak jsem já pískala. A moje mužská energie sílila...
Dokud jsem byla s partnerem, který měl spíše ženskou energii, celkem to fungovalo. Jenomže po čase jsem takového muže vždycky opustila. „Já chci pořádnýho chlapa!“ Tak znělo moje poslední přání, jak by měl můj ideální partner vypadat. No, a tak jsem si ho do svého života opravdu přitáhla. Silného a dominantního. Takového, který mě nenechá chovat se k němu tak, jak jsem byla doposud zvyklá k mužům přistupovat. Začala opravdová škola – škola ženství. Jenže to jsem tenkrát ještě nevěděla. A tak jsme se často hádali, já vysvětlovala, obhajovala se, prosazovala svoji pravdu... A vždycky jsem tvrdě narazila. Cokoliv, co jsem řekla, byl začátek hádky. Připadalo mi to tak nespravedlivé!
Věřím, že ne náhodou jsem na internetu narazila právě na Milušku a Ivana Matoušovi. Jelikož se už dlouhou dobu zajímám o alternativní způsoby léčby, k čemuž mě paradoxně přivedlo studium střední zdravotnické školy a moje zdravotní potíže, naprosto mi učaroval kurz Základy celostního zdraví. Přihlásila jsem se a nestačila se divit, co všechno jsem se o sobě dozvěděla a jak to do sebe úžasně zapadá. Porozuměla jsem všem svým zdravotním problémům, kterými jsem si za celý život prošla – časté chřipky a angíny, potíže s metabolismem, bolesti hlavy, záněty močových cest, nefunkční pravá ledvina... Všechno najednou dávalo takový hlubší smysl, než samotná psychosomatika. I moje vztahy s druhými lidmi. Poznala jsem svoje životní výzvy.
Přesto jsme spolu s partnerem i nadále bojovali. Poražení jsme se však cítili oba. Říkala jsem si: „Sakra, co s tím, co mám dělat?“ A odpověď přišla ve formě Miluščina kurzu Žena je láska. Miluška si sama prošla velkým trápením, ale dokázala to změnit – tím, že se začala chovat jako Žena a dala tak prostor svému partnerovi být Mužem. A tak jsem se od ní začala učit ženskému přístupu. Dala mi jednoduché rady, jak se chovat ke svému muži jako žena a vytvořit tak harmonické partnerství. Miluška mi ale ukázala mnohem víc. Pochopila jsem, že svět potřebuje Ženy, aby ho prozařovaly láskou a na Zemi mohla opět zavládnout rovnováha... Je to těžké, ale nádherné poslání <3
Jsem nesmírně vděčná za tak skvělou učitelku a přestože jsem udělala a pořád dělám spoustu chyb, Miluška je tu pro mě, aby mi dodala sílu pokračovat dál. Děkuju.